Jednoho dne, když jsem zrovna odcházel z úřadu práce s kapesníkem plným slz a křečovitým úsměvem, všiml jsem si něčeho zvláštního na chodníku. Složenka. A ne ledajaká složenka – na částku 996,419 Kč! Byla to téměř milionová sociální dávka. „To musí být nějaký omyl,“ pomyslel jsem si. Ale život nikdy nerespektuje logiku, tak proč bych to měl já?
Otevřel jsem plechovku Radka a začal snít o všem, co bych si za tento obnos mohl koupit:
- Byt na Dubině: Fajny, někde v holejce s výhledem na rondel.
- Zásobu smažených sýrů na celý rok: Protože co jiného by Čech mohl potřebovat?
- Zlatou sošku sebe sama: Konečně bych mohl mít svou vlastní sochu, která by reflektovala mé „skvělé“ schopnosti získávání sociálních dávek.
- Rekvalifikační kurz pro úředníky z úřadu práce: Možná by mě konečně našli robotu.
Zasmál jsem se a vrátil se zpět k úřadu práce, abych se zeptal, zda nevědí, komu tato složenka patří. Ale představa, co bych si mohl koupit, mi dala odvahu se zeptat, proč mi nikdy nedali takovou složenku. Úředník za přepážkou se na mě podíval s nepřítomným výrazem a řekl: „Omlouváme se za nepříjemnosti. Ta složenka byla určena pro úředníky, abychom si mohli koupit nový espresso stroj.“
S úsměvem jsem složenku vrátil a odešel s pocitem, že štěstí je všude kolem nás. A že smažený sýr za milion korun by byl fakt skvělý.